Září 2013

LWB - Chlapci jsou chlapci

5. září 2013 v 14:14 | Pett |  Life without borders
"Sakra Chrisi měls nakoupit!" Zasyčel jsem na něj do obýváku. Zas ležel u nějaké pitomé hry a v celém domě už nebylo co jíst. Jen něco zabručel. Nejspíš ani nepostřehl, co jsem mu něco řekl. Z baťohu, co ležel na chodbě, jsem si vzal peněženku a vyšel jsem ven. Bylo fakt krásně. Pomalu jsem se šoural k obchodu a užíval si sluníčka. Koupil jsem nějaký pečivo, mlíko a máslo, sýry, šunky a další potraviny. Na Chrise prostě není spolehnutí. Tohle si už musím konečně zapamatovat, co mě to jen napadlo! Bydlet s ním! Asi jsem byl pěkně na mol, nebo mi něco nasypal do pití, abych svolil.

Rychle jsem zaplatil pokladní, která se na mě usmívala, jako by na mě měla zálusk. Trochu mě to děsilo, mohlo jí být asi 50. Vůbec se mi nechce domů. Mohl bych skočit za Katie, změnil jsem prudce směr, až jsem srazil nějakou holku, co šla za mnou. "Sorry, vážně jsem nechtěl." Nabídnul jsem jí ruku a vytáhnul ji na nohy. Pak jsem se sehnul pro její tašku, co ležela na zemi. Věci byly rozsypané všude kolem po zemi. Oba jsme je začali sbírat. Můj pohled zaujala fotka. Byli jsme na ni všichni. Já, Chris, Chloe, Katie, Luccy, i Julie. Odkud ji sakra má? Napadlo mě hned.


"Vrať mi ji." Brblala a natahovala se po ní. Ten hlas mi zněl povědomě. Přitáhnul jsem ji k sobě a pěvně objal. Nebránila se, takže jsem se nespletl. "Mysleli jsme, že tě Diana dostala." Odtáhnul jsem ji od sebe, abych si ji mohl prohlédnout. "Julie ses ok?" Prohlížel jsem si ji od hlavy k patě. "Nic mi není." Sykne dost nepřátelsky. "Dneska v osm na školní zahradě." Dodala pak a odešla bez rozloučení i dalšího vysvětlení. Chtěl jsem ji zastavit a zeptat se jí, co to má znamenat, ale nohy mi zarostly do země. Zmizela tak rychle, jako se tady objevila.

LWB - Úvod

4. září 2013 v 14:12 | Pett |  Life without borders
"Stojím ve tmavé uličce. Je noc a je mi celkem i zima, chci odsud pryč, do své postele a spát. Na konci jsou dvoje dveře. Vůbec to tu nepoznávám. Slyším za sebou její smích. Chci před ní utéct a tak se dám do běhu, ale najednou zjistím, že stojím, že prostě nemůžu dál! Snažím se ještě víc, když ji slyším, jak se přibližuje. Její ruka se dotkla mého ramena a mě po těle přeběhnul chlad. Cítím, jak mi naskakuje husí kůže. Její ruce se kolem mě ovinou a já nemůžu dýchat, ani volat pomoc…" Šeptala dívka se strachem muži, co seděl kousek od ní a zapisoval si něco do malého kroužkového deníčku.

"Před čím utíkáš?" Zeptal se po chvíli přemýšlení, když si unaveně mnul spánky. Musí být unavený, je skoro jedenáct. "Před ničím neutíkám." Bránila se dívka, a snažila se to namluvit i sobě. "Jsem psychiatr, mně neoblbneš zlato." Zakřenil se vesele a oči mu při tom jiskřily, jako ještě nikdy. "Tohle nemá cenu." Opřel se do černého křesla, ve kterém sedět a upřel na ni pohled. "Před něčím se snažíš utéct, nechci radši vědět před čím, ale teď je ten správný čas se tomu postavit, sestřenko. Kdybys ještě někdy něco potřebovala, ozvi se mi." Řekl jako by nic, vzal si svůj hrnek s čajem, deníček, tužku a mobil, a pak se vydal nahoru.

Ještě chvíli jsem jen tak seděla na gauči a přemýšlela, před čím to vlastně utíkám. Byl to skoro rok, co jsem od všech přátel a problémů utekla. Nezachovala jsem se k nim moc dobře, ale nic jiného mě nenapadlo. Možná má Jesse pravdu, je čas se tam vrátit a pomoct jim. S touhle myšlenkou jsem se zvedla z gauče a vykročila do noci.