Pohádka jménem život

26. října 2014 v 9:58 | Luci |  Na přání
Další povídka na přání - pro Annu Elizabeth Potter
Povídku si můžete objednat zde
Přeji příjemnou zábavu při čtení :)


Sedím na okně a pozoruji západ slunce. Není to kdovíjaká zábava, ale je to lepší, než sedět na posteli a ničit se zaživa. Vzpomínky bolí, zvlášť vzpomínky na hádky s lidmi nám nejbližšími. Místo vzpomínání se proto raději odeberu do světa fantazie, který není tak krutý. Představuji si, že sedím na pláži. Sedím na jeho klíně a on mi do ouška šeptá krásné zamilované nesmysly. Cítím tlukot jeho srdce a dotyky jeho dlaní na mých bocích. Ideální večer, který nikdy nenastane. Ne s ním. S Charlesem už nehodlám promluvit ani jedno jediné slovo… Byl to člověk, který mě znal lépe než kdokoliv jiný a ublížil mi jako nikdo před ním. Přitom slíbil, že to nikdy neudělá. Ne nadarmo se říká: Nikdy neříkej nikdy.

Z mého snění mě vytrhne zvonek. Neochotně vstanu a protáhnu se. Nejraději bych předstírala, že nikdo není doma. K mé smůle má mým rodičům přijít nějaká důležitá zásilka, ale jelikož nejsou celý týden doma, pověřili mě převzetím zásilky, když už jsem jejich "velká dcera". Prohrábnu si neučesané vlasy a seběhnu ze schodů. V domě panuje ticho. Člověk na druhé straně dveří to čekání nejspíš vzdal. Doběhnu ke dveřím a zprudka je otevřu. Mé očekávání se nenaplnilo. Za dveřmi přeci jen někdo stál a pošťák to rozhodně nebyl.

"Ahoj…" zašeptá Charles. Člověk, kterého bych tu čekala ze všech nejméně. Stačí, aby řekl jediné slovo, a do očí se mi hrnou slzy. Na poslední chvíli je zastavím a neukápne ani jedna. Pozoruji, jak se nejistě ošívá. Nejspíš čekal, že se mu vrhnu kolem krku, jako by se nic nestalo… Jako by vše bylo při starém. "Ehm… Mohl bych jít dál?" zeptá se nervózně a prohrábne si rukou své kaštanové vlasy, které už mu zase trčí všemi směry. Zprudka zabouchnu dveře a opřu se o ně. Zavřu oči a snažím se uklidnit své srdce. Buší jak zběsilé, jako vždy, když ho vidím. Svého prince na bílém koni, z kterého se stal devítihlavý drak.

Domem se rozezní zvonek. "Vio, otevři. Je mi jasné, že stojíš za dveřmi. Prosím, chci si s tebou promluvit," ozve se za dveřmi Charles. Zarazím se. To moc neznělo jako jeho sebevědomý zvučný hlas, bylo to spíš nějaké zakňourání, jako když pípá zraněné ptáče. Otevřu dveře a vrhnu na něj rychlý pohled. Upřeně mě pozoruje. "Co po mě chceš!" zavrčím nemilosrdně. "Chci si promluvit, ale ne mezi dveřmi. Pusť mě dál," zašeptá a sklopí pohled k zemi. Začnou ve mně hlodat obavy. Tak zlomeného, smutného jsem ho v životě neviděla. Že by se něco stalo Emily, mé bývalé nejlepší kamarádce?

"Dám ti pět minut na chodbě," utrousím a neochotně ho pustím dál. Když kolem mě prochází, zatají se mi dech. Používá parfém, který ode mě dostal k narozeninám minulý měsíc. Parfém, o kterém ví, že tu vůni zbožňuji. Zabouchnu za ním dveře a opřu se o něj. Založím si ruce přes ňadra a zkoumavě si ho přeměřuji. Neviděli jsme se sice pouhý týden, ale u nás je to skoro jako rok. Předtím jsme se vídali každý den, když jsme se neviděli, esemeskovali jsme si a volali na dobrou noc. Charles stále mlčí… "Tak co bude? Říkal jsi, že sis přišel promluvit. Pokud ale chceš jen blbě stát, stůj si," zavrčím. Upřímně nechápu, kde se ve mně ta síla být na něj taková bere.

"Nevím, kde začít…" špitne. "Že by na začátku?" prohodím sarkasticky. "Mrzí mě to, vážně Vio…" zašeptá po chvilce ticha. Zamračím se. "A co konkrétně? Že jsi mi nadal do žárlivek? Že jsi mě vyhodil ze svého domu? Anebo snad to, že i když jsi věděl, jak moc tě miluji, jsi začal chodit s mojí tenkrát nejlepší kamarádkou, kterou jsi viděl jednou?" zasyčím. On se pod návalem mého vzteku jen přikrčí. "Viděl jsem ji dvakrát… Bylo to ode mě hloupé, pubertální. Ani nevíš, jak moc se za to všechno stydím," řekne a propaluje mě pohledem. Mám co dělat, abych se nerozplakala. "Fajn, beru to na vědomí. Teď jdi za tou svou," řeknu, ale třese se mi hlas. Vlastně se mi třesou i ruce a kolena. "Nevyhazuj mě, raději mě zkus pochopit. Byli jsme několik let nejepšími kamarády, přespávali jsme u sebe, chodili se koupat a lozili po stromech… Chodili jsme spolu na horory a já ti dělal doprovod na balet, který mě mimochodem pořád nebaví. No a pak, z ničeho nic, na tobě poznám, že už to z tvé strany není jako dřív. Leknu se a snažím se ti vyhýbat, ovšem co ty? Začneš žárlit!" vychrlí jak kulomet.

"Žárlení je normální, když někoho miluješ! Kdybys doopravdy miloval, pochopil bys to!" zakřičím na něj. Charles se na mě zamračí. "Ale my spolu nechodili! Neměla jsi právo řvát po mně, kde se s kým tahám. Bál jsem se, že o tebe přijdu! Že ta láska zničí naše přátelství!" zakřičí po mně a zrudne. Zarazím se. Láska? "Žádná láska ho nezničila, zničil jsi ho ty. A teď vypadni," oznámím mu a dokonce mu i otevřu dveře. "Ne, nehnu se ani o centimetr dokud to nedořešíme. Neutíkej od toho Violet!" oznámí mi tvrdě. "Co chceš ještě řešit? Chceš mi povídat, co všechno s Emily děláte?" zavrčím a zabouchnu dveře. "Ne… Jen chci, abys moje jednání pochopila. Jsi mi ze všech nejbližší a láska? Co kdyby to nevyšlo? Přišel bych o tebe! Víš jaký jsem měl z toho strach?" konstatuje. "Takže jsi z toho měl takový strach, že jsi sbalil Emily, která tě celou dobu nenáviděla a asi mi chtěla jen ublížit?" zeptám se.

"Zpanikařil jsem, řvala jsi po mě jak nějaká stíhačka. Vůbec jsem tě nepoznával," prohodí. "A proto jsi mě vyrazil?" zeptám se zamračeně. "Jo, nechtěl jsem, aby ses změnila v takovou rachejtli," řekne a upřeně mě pozoruje. Nevydržím jeho pohled a odvrátím oči. "Fajn, vyříkali jsme si to. Ublížil jsi mi a teď táhni za Emily," řeknu a snažím se zamaskovat chvění hlasu. Je mi do pláče. "Za žádnou Emily nejdu. Chci být u tebe," oznámí mi a ponoří se do mých očí jako do hlubin oceánu. "Ona je tvoje holka, já jsem nic!" zakřičím. "Ne, pleteš se, ona je nic a ty… Ty jsi má láska. Už se nebojím si to přiznat. Za ten jeden týden jsem totiž pochopil několik věcí, víš?" řekne a usměje se, až se mu v tvářích udělají roztomilé ďolíčky. "Jaké věci jsi pochopil?" zeptám se zmateně. Vůbec nic nechápu. "Třeba to, že žijeme jen jednou, každá minuta je jedinečná a tak to nejhorší, co pro sebe můžeme udělat je ztrácet náš drahocenný čas. Taky jsem zjistil, že je třeba za lásku bojovat, protože bez lásky není život tak kouzelný, pohádkový. Uvědomil jsem si, že není nic horšího než ztrácet čas s nepravým člověkem. A došlo mi, že ty na mě nemusíš čekat…" zakončí svůj proslov.

Podlomí se mi nohy a já se po dveřích svezu na zem. Nezmůžu se ani na slovo, jen na něj koukám. On se na mě nejistě usmívá. "Ty ses rozešel s Emily, abys mohl být semnou?" ujišťuji se. Charles jen nejistě přikývne. "Ale je ti doufám jasné, že bude trvat pekelně dlouho, než ti tohle všechno odpustím? Taky se samo sebou budeš muset snažit, abych na tento hrozný týden zapomněla," varuji ho. On se sladce usměje a dřepne si ke mně. Něžně mě pohladí po tváři. "Budu se snažit třeba celý život," zašeptá a obejme mě. Vděčně se k němu přitulím a nasaji tu dokonalou vůni. Tiskne mě k sobě, jako by mě měl vidět naposledy v našem životě. Nechám ho být, nevadí mi to. Jsem v jeho objetí šťastná.


"A co teď? Co budeme dělat?" zeptám se ho a zadívám se mu do očí. "Začnu odčiňovat, co jsem provedl," broukne a vezme mě do náruče. "Kam mě neseš?" zeptám se ho se smíchem. "Pamatuješ si, jak jsi kdysi byla blázen do filmů z osmdesátých let?" broukne. Nejistě přikývnu. Nemám nejmenší tušení, kam tím míří. "Sice nejsem Patrick Dempsey, ale sekačku mám," prohodí a před domem mě postaví. Na zahradě stojí velká sekačka, která čeká jen na nás dva. "Tak co slečno, připravena na projížďku?" zeptá se mě s úsměvem a pomůže mi sednout si. Já jen nadšeně přikývnu. Spokojeně se usměje a zaujme místo vepředu. Otočí klíčkem a naše sekačka se rozjede. Spokojeně ho obejmu a hlavu mu položím na záda. Třeba mu dneska dovolím políbit mě při měsíčku, kdo ví, třeba k prvnímu polibku dojde někdy příště, když mi z kazeťáku pod mým oknem bude pouštět zamilované písničky. V jednom mám ale jasno, tohle je má pohádka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clary Clair Clary Clair | Web | 26. října 2014 v 10:39 | Reagovat

Je to moc pěkné :) Povedlo se ti to :)
Ten konec :33

2 Nekra Nekra | Web | 26. října 2014 v 11:17 | Reagovat

Hezký. Škoda že tam ta Emily není "naživo", to by byla hádanice ;).

3 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 26. října 2014 v 11:36 | Reagovat

děkuji moc, rozhodne budu moc ráda, kdyby jsi se i ty přidala :)
fakt tady ty příběhy, povídky a všechno mám ráda! mám takový problémy číst povídky, ale tady na tomto blogu? nemám sebemenší problém. čtu to ze zvědavosti a z příjemní mi to den a čtu to, protože se mi to fakt líbí :)
plyne z toho ponaučení, že pravá láska nerezaví :) a znám případ, kdy z nejlepších přátel se stal pár a po měsíci se nenávidí.. je to smutné. Ale tohle končí hezky :) ách, kéž bych tohle zažila i já, kluka který by bojoval a vzal mě do náručí :)

4 Beatricia Beatricia | Web | 26. října 2014 v 12:21 | Reagovat

Hezká romantická povídka. Četla jsem pozorně, protože jsem byla zvědavá, jestli bude happy end. Mám ráda šťastné konce v povídkách i v životě. ☼☼☼

5 Pauline Sparrow Pauline Sparrow | E-mail | Web | 26. října 2014 v 12:54 | Reagovat

Ježišku to je nádherně napsaný. Jsi opravdu šikovná:). Ten konec je romantický:3.

6 Kelly145 Kelly145 | Web | 26. října 2014 v 13:43 | Reagovat

Veľmi krásne napísané

7 Lady Bell Lady Bell | Web | 26. října 2014 v 17:36 | Reagovat

Nádhera! měla by jsi poslat svůj rukopis do nakladatelství:3

8 Holy Holy | Web | 26. října 2014 v 17:37 | Reagovat

nádherně píšeš :))
miluju tyhle šťastný konce, protože ve většině případů tomu tak není..
doufám že někdy zažiju taková konec jako V.  :)

9 Perrie Perrie | Web | 26. října 2014 v 18:58 | Reagovat

Píšeš krásně :) Jen já bych ty rozhovory asi psala pod sebe - lépe se to podle mě čte :)

10 Ko Ky Ko Ky | Web | 27. října 2014 v 16:04 | Reagovat

přeji,ať vše doženeš :) taky bych byla pod peřinou,kdybych nikam nemusela:)

11 Ko Ky Ko Ky | Web | 27. října 2014 v 16:06 | Reagovat

Hezky jsi to sestavila. :) Baví mě číst tvoje články.:)

12 :* :* | Web | 27. října 2014 v 20:05 | Reagovat

Jůůů, to je tak slaďoučký..:33 Úplně jsem si představila sebe, jak mu nadávám..:D

13 top-sims top-sims | Web | 27. října 2014 v 23:08 | Reagovat

Píšeš opravdu dobře

14 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. října 2014 v 14:04 | Reagovat

Život prý není pohádka, ale tohle se ti vážně povedlo!:-)

15 Anna Elizabeth Potter Anna Elizabeth Potter | E-mail | Web | 29. října 2014 v 9:23 | Reagovat

Je to super! Moc se ti to povedlo! :3 Tohle byla situace z mého života, škoda že to takhle nedopadlo i u mě ;)

16 Nany Nany | Web | 2. listopadu 2014 v 13:05 | Reagovat

Povedlo se :-) Jinak hezký design, Doctora mám taky ráda :-)

17 Lola-J Lola-J | Web | 8. listopadu 2014 v 20:10 | Reagovat

Jé. :') Nejprv jsem rychle přejela povídku pohledem, hned jak jsem uviděla jedno jméno, tak se mi vybavily na někoho vzpomínky. A i když ten člověk, kterého popisuješ, vypadá v povídce jinak, živě si tam dokážu některé lidi dosadit. :D :) Dobře píše! Moc se mi to líbilo. :)
A jsem ráda, že se to takhle vyvinula. Protože každá hádka se má dořešit a neměla by se nechat jen tak někde "zametená pod kobercem". :) Bravo!

18 Vivi Vivi | E-mail | Web | 21. listopadu 2014 v 18:04 | Reagovat

Priznám sa, keď som uvidela ten dlhý článok moc sa mi do toho nechcelo ale nakoniec som rada, že som si to prečítala od začiatku do Krásne píšeš a vždy spm závidela ľuďom, kt. majú takýto talent:)

19 Nancy Nancy | Web | 19. února 2015 v 11:40 | Reagovat

Moc se ti to povedlo! :) Mám tyhle příběhy moc ráda a jsem ráda, že t skončilo dobře :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama